středa 18. listopadu 2009
FA
Páni dlouho jsem tu nebyla. Jediné co mohu nyní o sobě říci je, že hm nevím co. To bude asi ten důvod, proč poslední dobou můj blog neroste. Njn. Jinak kdybyste chtěl někdo, čistě náhodou, čísti mou tvorbu, tak na stmivani.eu ; povídky od Embra najdete veškeré mé kapitoly ;)
sobota 17. října 2009
Jsem to Já
Zpátky do školy. Kdo tam bude?
Vrátila jsem se do chaty a sbalila si věci. Těšila jsem se na město a na Charlieho. Totiž od té doby co jsem vstoupila do lesa, jsem ho také neopustila.
Vrátila jsem se do chaty a sbalila si věci. Těšila jsem se na město a na Charlieho. Totiž od té doby co jsem vstoupila do lesa, jsem ho také neopustila.
úterý 13. října 2009
VOlte New moon
Prosím, aby všichni co navštěvují můj blog hlasovali na této stránce. Je to velmi důležité... Děkuji
http://www.evropa2.cz/cs/stmivani/registrace.shtml
http://www.evropa2.cz/cs/stmivani/registrace.shtml
sobota 3. října 2009
úterý 29. září 2009
Jsem to já?
Vysvobození. Proč se zlobí?
Tohle je trošku o ničem, doufám, že se nenudíte, napište komenty.
Tohle je trošku o ničem, doufám, že se nenudíte, napište komenty.
Jsem to já?
Co dál?
Vyzkoušela jsem, jak by to vypadalo s Bellinými myšlenkami. Tak napište, jestli se to tam hodí.
Připadala jsem si strašně špinavá, nechutná a jediné, na co jsem myslela, bylo to, co bude dál.
Z mého přemítání a sebeobviňování mě vytrhla až Reneé, která přišla z práce. Jelikož jsem jí neodpovídala, šla se za mnou podívat do mého pokoje. Když otevírala dveře, zděsila jsem se, protože jsem si myslela, že je to Phill. Máma ke mně hned přispěchala a začala se vyptávat, co se stalo. V jejích očích jsem musela vypadat strašně. Neumím lhát, ale řekla jsem jí, že ve škole je toho na mě teď dost a že jsem jen unavená. Sice se netvářila, že mi věří, ale nekomentovala to. Nechala mě tam sedět dál a šla připravovat večeři, bylo šest. Phill se z práce vrátil až v sedm hodin, to už jsme s mamkou byly po večeři a já se teď dívala na televizi (doslovně). Phill byl hodně utahaný. Aby ne dnes prý dal pět homerunů. Jen se opět vytahoval, protože hrál za druhou ligu baseballistů a nedovedl si přiznat, že je nula. Asi proto, možná si to kompenzoval na mně nevím.
Z mých myšlenek mě probral až Phill, který si ke mně přisedl z večeří a jakoby nic si se mnou chtěl povídat. Já ho však ignorovala, jestli chce, abych to nikomu neřekla tak prosím, ale ať si nemyslí, že si se mnou může dělat, co chce, ta trocha sebeúcty mi ještě naštěstí zbyla. Reneé se k nám přisedla a společně jsme se koukali na, ani si už nevzpomínám na co. Samozřejmě že za mnou večer přišel, celou tu dobu jsem se modlila, aby nepřišel, aby ta včerejší a dnešní noc byla tou poslední. Já bláhová jsem si myslela, že se v něm pohnulo svědomí, a že toho lituje. Ale nepřišel se omluvit, přišel nasytit svůj chtíč, který, jak se zdálo, je nevyčerpatelný a každým dnem rostl na krutosti. Občas jsem měla modřiny snad po celém těle, v těch dnech jsem byla ráda, že vyrábějí trička s dlouhými rukávy. Ale to bohužel nepřidalo na mém „krytí“, také kdo nosí dlouhý rukáv, když je venku 20 stupňů. Reneé se to nezdálo, a tak mě nechala doma, myslela si, že jsem nemocná. To ale neměla, Phill se rozhodl, že se mnou zůstane a bude mě opatrovat. Samozřejmě, že Reneé svolila a já ji to vymlouvala, ale proč ne že? Přece je lepší být doma s někým než sama ne. „Ten týden, byla jedna velká modřina.“
Od té doby jsem nikdy nemarodila (aspoň ne tak viditelně). Každý další den pro mě byl utrpením, nevyrovnalo se to co ničemu, co jsem doposud zažila, ani starání se o alkoholika není tak hrozné jako tohle. Jediné v čem jsem byla Phillovi aspoň trochu vděčna, že si bral ochranu, asi bych nepřežila, kdybych s ním něco měla, musela bych si už vážně něco udělat.
Dny plynuly a já se nemohla na nic soustředit, ve škole jsem se z premiantky stala tichá a hlavně propadající dívka. Snažila jsem se učit, ale místo písmenek se mi v hlavě vždy objevila jeho nechutná vrásčitá tvář. Velký špičatý nos, vystouplá brada a ty oči. Těch se snad nikdy nezbavím. Ta nenávist, chtíč, samolibost a pýcha co se v nich zračila, mě ubíjela vždy, když jsem zavřela oči. Už jsem se ani na sebe nedokázala podívat do zrcadla, nejenom, že jsem nechtěla vidět ty strašné kruhy pod očima z nevyspání, ale nedokázala jsem vidět tu trosku tu bledou tvář, hnědé rozcuchané vlasy, neměla jsem sílu se ani upravit. Jediné co jsem nosila, byly černé věci, pohled na zářivé barvy mne zabíjel. Sprchovala jsem se třikrát denně a stejně jsem si připadala špinavá. Trvalo dva roky, dva dlouhé roky lhaní Reneé a přemáhání se, ani jsem nevěděla, kde se ta síla žít ve mně brala.
Nemohla jsem spáchat sebevraždu, už kvůli Reneé a Charliemu. Charlie, ach Charlie, nejezdila jsem k němu, jen jsem mu psala dlouhé dopisy, jak se mám skvěle, a že není vůbec nutné, abych za ním jezdila, neboť jsem ve Pheonixu spokojená. Tak mě bolelo mu lhát, ale já jsem musela. Nemohl mě vidět zlomnenou a zničenou. Reneé, jak už to bývá u matek kamarádek, si ničeho nevšímala. Už to musela vidět, nedokázala jsem To skrývat, ale jakoby si nasadila růžové brýle a nechtěla o ničem slyšet. Phill se nejdříve bál, že to pozná, ale když nic nenamítala, pokračoval ve svém zvěrstvu dál.
Naštěstí a to mluvím zcela vážně, sem v půli třetího ročníku propadala. Známky jsem si už nestihla vylepšit (jako bych chtěla), a tak jsem propadla. Škola poslala Reneé dopis. Shrnutě v něm stálo toto: Vaše dcera už nyní nenavštěvuje státní školu ve Pheonixu, ale vzhledem k jejím výborným výsledkům v minulých dvou letech jsme ochotni napsat doporučující dopis na střední školu vámi vybranou, aby mohla vaše dcera dostudovat.
Vyzkoušela jsem, jak by to vypadalo s Bellinými myšlenkami. Tak napište, jestli se to tam hodí.
Připadala jsem si strašně špinavá, nechutná a jediné, na co jsem myslela, bylo to, co bude dál.
Z mého přemítání a sebeobviňování mě vytrhla až Reneé, která přišla z práce. Jelikož jsem jí neodpovídala, šla se za mnou podívat do mého pokoje. Když otevírala dveře, zděsila jsem se, protože jsem si myslela, že je to Phill. Máma ke mně hned přispěchala a začala se vyptávat, co se stalo. V jejích očích jsem musela vypadat strašně. Neumím lhát, ale řekla jsem jí, že ve škole je toho na mě teď dost a že jsem jen unavená. Sice se netvářila, že mi věří, ale nekomentovala to. Nechala mě tam sedět dál a šla připravovat večeři, bylo šest. Phill se z práce vrátil až v sedm hodin, to už jsme s mamkou byly po večeři a já se teď dívala na televizi (doslovně). Phill byl hodně utahaný. Aby ne dnes prý dal pět homerunů. Jen se opět vytahoval, protože hrál za druhou ligu baseballistů a nedovedl si přiznat, že je nula. Asi proto, možná si to kompenzoval na mně nevím.
Z mých myšlenek mě probral až Phill, který si ke mně přisedl z večeří a jakoby nic si se mnou chtěl povídat. Já ho však ignorovala, jestli chce, abych to nikomu neřekla tak prosím, ale ať si nemyslí, že si se mnou může dělat, co chce, ta trocha sebeúcty mi ještě naštěstí zbyla. Reneé se k nám přisedla a společně jsme se koukali na, ani si už nevzpomínám na co. Samozřejmě že za mnou večer přišel, celou tu dobu jsem se modlila, aby nepřišel, aby ta včerejší a dnešní noc byla tou poslední. Já bláhová jsem si myslela, že se v něm pohnulo svědomí, a že toho lituje. Ale nepřišel se omluvit, přišel nasytit svůj chtíč, který, jak se zdálo, je nevyčerpatelný a každým dnem rostl na krutosti. Občas jsem měla modřiny snad po celém těle, v těch dnech jsem byla ráda, že vyrábějí trička s dlouhými rukávy. Ale to bohužel nepřidalo na mém „krytí“, také kdo nosí dlouhý rukáv, když je venku 20 stupňů. Reneé se to nezdálo, a tak mě nechala doma, myslela si, že jsem nemocná. To ale neměla, Phill se rozhodl, že se mnou zůstane a bude mě opatrovat. Samozřejmě, že Reneé svolila a já ji to vymlouvala, ale proč ne že? Přece je lepší být doma s někým než sama ne. „Ten týden, byla jedna velká modřina.“
Od té doby jsem nikdy nemarodila (aspoň ne tak viditelně). Každý další den pro mě byl utrpením, nevyrovnalo se to co ničemu, co jsem doposud zažila, ani starání se o alkoholika není tak hrozné jako tohle. Jediné v čem jsem byla Phillovi aspoň trochu vděčna, že si bral ochranu, asi bych nepřežila, kdybych s ním něco měla, musela bych si už vážně něco udělat.
Dny plynuly a já se nemohla na nic soustředit, ve škole jsem se z premiantky stala tichá a hlavně propadající dívka. Snažila jsem se učit, ale místo písmenek se mi v hlavě vždy objevila jeho nechutná vrásčitá tvář. Velký špičatý nos, vystouplá brada a ty oči. Těch se snad nikdy nezbavím. Ta nenávist, chtíč, samolibost a pýcha co se v nich zračila, mě ubíjela vždy, když jsem zavřela oči. Už jsem se ani na sebe nedokázala podívat do zrcadla, nejenom, že jsem nechtěla vidět ty strašné kruhy pod očima z nevyspání, ale nedokázala jsem vidět tu trosku tu bledou tvář, hnědé rozcuchané vlasy, neměla jsem sílu se ani upravit. Jediné co jsem nosila, byly černé věci, pohled na zářivé barvy mne zabíjel. Sprchovala jsem se třikrát denně a stejně jsem si připadala špinavá. Trvalo dva roky, dva dlouhé roky lhaní Reneé a přemáhání se, ani jsem nevěděla, kde se ta síla žít ve mně brala.
Nemohla jsem spáchat sebevraždu, už kvůli Reneé a Charliemu. Charlie, ach Charlie, nejezdila jsem k němu, jen jsem mu psala dlouhé dopisy, jak se mám skvěle, a že není vůbec nutné, abych za ním jezdila, neboť jsem ve Pheonixu spokojená. Tak mě bolelo mu lhát, ale já jsem musela. Nemohl mě vidět zlomnenou a zničenou. Reneé, jak už to bývá u matek kamarádek, si ničeho nevšímala. Už to musela vidět, nedokázala jsem To skrývat, ale jakoby si nasadila růžové brýle a nechtěla o ničem slyšet. Phill se nejdříve bál, že to pozná, ale když nic nenamítala, pokračoval ve svém zvěrstvu dál.
Naštěstí a to mluvím zcela vážně, sem v půli třetího ročníku propadala. Známky jsem si už nestihla vylepšit (jako bych chtěla), a tak jsem propadla. Škola poslala Reneé dopis. Shrnutě v něm stálo toto: Vaše dcera už nyní nenavštěvuje státní školu ve Pheonixu, ale vzhledem k jejím výborným výsledkům v minulých dvou letech jsme ochotni napsat doporučující dopis na střední školu vámi vybranou, aby mohla vaše dcera dostudovat.
neděle 27. září 2009
Jsem to já?
Prolog:
Nečekejte normální povídku typu Edward a Bella se najdou a po roce se za sebe provdají, nic takového.
Fanmade
Ano neuvěřitelné, po půl roce jsm se rozhoupala a konečně jsem něco vytvořila.
Není to normální příběh o Edwardovi a Belle. Bude trvat docela dlouho, než ti dva k sobě najdou cestu. Bella není tak plachá jak ji znáte, samozřejmě, že její rudnutí tváří a věčné zakopávání jí zůstalo, ale je mnohem sebevědomější a všímavější než kdy dřív. Život ji naučil se o sebe postarat a Edward to bude mít hodně těžké.
Plís pište komentíky a hlavně buďte se mnou trpěliví. Je to moje první povídka a doufám, že se vám bude líbit.
Není to normální příběh o Edwardovi a Belle. Bude trvat docela dlouho, než ti dva k sobě najdou cestu. Bella není tak plachá jak ji znáte, samozřejmě, že její rudnutí tváří a věčné zakopávání jí zůstalo, ale je mnohem sebevědomější a všímavější než kdy dřív. Život ji naučil se o sebe postarat a Edward to bude mít hodně těžké.
Plís pište komentíky a hlavně buďte se mnou trpěliví. Je to moje první povídka a doufám, že se vám bude líbit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
