Jsem to já?

Co mě nezabije…

Začalo to v mých 15 letech. Nevěřila jsem, že se to může někdy stát. Reneé mě varovala, že takoví lidé existují, ale copak byste ji na mém místě poslouchali? Já jsem tomu nevěnovala pozornost.

V mém temném období (těch 6 měsíců) jsem se celé dny jen učila, starala se o matku a nemyslela na nic jiného, než na to, jestli ji z toho budu schopna dostat. Poté co Reneé našla Philla, se věci postupně uklidňovaly. Znovu jsem mohla začít žít a za to jsem vděčila Phillovi. Každý den, kdy byla Reneé „čistá“, jsem oslavovala. Začala jsem každý rok jezdit na prázdniny za Charliem, protože naše pouto bylo veliké. Sice to nebyl můj pravý otec, ale nám to bylo jedno. Charlie není moc na city, ale když jsem přijela poprvé, nebyla jsem si moc jistá, jestli mě někdy pustí ze své náruče zpátky k Reneé. Dny ubíhaly a než jsem se nadála, bylo mi 15.

Zlomový věk u každé dívky. Začnou si užívat, balit kluky na potkání. Já taková ale nebyla, už ve svých deseti jsem si slíbila, že neudělám takovou chybu jako Reneé a nestanu se chodící troskou. Asi bych nic takového nevydržela a nesnesla. A tak jsem své patnácté narozeniny oslavila v kruhu rodinném. Od Reneé jsem dostala krásné krajkové prádlo (jako bych ho někdy chtěla použít). Od Philla jsem překvapivě taky dostala něco, co vypadalo, jako dost průhledné spodní prádlo (spíše nitky než oblečení). A jako každý rok mi Charlie z Forks poslal plyšového medvídka. Už jsem jich měla pěknou sbírku, sice pro mě byly jen ozdobou mého pokoje, ale aspoň si někdo pamatoval, co mám ráda. Zato Reneé a Phillovi by to člověk musel někam napsat, aby si to konečně zapamatovali…

Po rozdání všech dárečků nedárečků, sfouknutí svíček na jednopatrovém dortu a snědení slavnostní večeře, jsme se všichni odebrali do svých pokojů.

Kolem desáté hodiny za mnou přišel Phill. Jen jsme si povídali, tak do dvanácti. Přišlo mi to zvláštní, nikdy se jako otec nechoval, spíše jako známý od vedle, kterého znáte, ale nechcete se s ním moc vybavovat. Po této noci za mnou chodil každý večer a vždy jsme si jen povídali, o škole, o klucích v ní a o kamarádkách (poslední dvě témata byla tak na tři čtyři slova „nemám, samota je dobrá věc“).

Asi po třech dnech se ale okruh témat změnil, spíše se mě ptal na školu. Co dělám, když se nudím (čtu si), co dělám po večerech (učím se), vždy očekával jiné odpovědi, viděla jsem to na něm, poznala jsem to, ale nepřiznávala jsem si to. Vždyť Phill je matčin manžel, sice mu je 30, což je o deset let méně než mojí matce, ale ona se chová na třicet, tak přece není jediný důvod, proč by Phill měl chtít trávit noci se mnou a ne s ní…

Asi po týdnu ke mně Phill přišel… Ale ne si popovídat. Jako obvykle jsem čekala ve svém pokoji s novými informacemi o škole a o nových knížkách, které bych si chtěla koupit, ale když jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že si rozhodně nepřišel jen povídat.

Na tváři měl neproniknutelný výraz. Prohlédl si mě od špiček nohou a zastavil se na mé tváři. Vykouzlil na mě velmi, pro něj neobvyklý, úsměv a v očích mu zajiskřilo. Připadal mi teď velmi hrozivý, nebezpečný, najednou jsem si uvědomila, co se bude dít dál. Zhasnul a šel pomalými kroky ke mně. Skrčila jsem se do rohu své postele s nebesy a nemohla jsem chytit dech. Už seděl na posteli a natahoval ke mně ruku, já jsem s vypětím všech sil našla ztracený dech a pokusila se zařvat z plných plic. Phill to ale zpozoroval a zavčas mi přimáčknul svou ruku na ústa. A pak řekl ta nejhorší slova, která jsem doposud slyšela: „Ššš, nebude to bolet, slibuji. Ale jestli budeš křičet, dopadne to s tebou hodně špatně.“

Od teď jsem se už na nic nezmohla. Phill mě položil na postel a škubl s mojí noční košilí. Ležela jsem před ním nahá a on pokračoval. Z očí mi stékaly slzy, ale nemohla jsem se nijak bránit. Kdybych to zkusila, umlčel by mě a bylo by to ještě horší. A tak jsem tam ležela a on si zatím svlékl své pyžamo a chvíli si mě vítězoslavně prohlížel. A pak do mě surově vnořil tu svou věc a začal se ve mně pohybovat. Při tom mě nemilosrdně líbal a vnořoval svůj jazyk do mých úst. Byla jsem jeho loutka a on si to uvědomoval a užíval si každou vteřinu se mnou. Když už konečně došel vrcholu, svalil se na mě, ale nepřestával v těch nechutnostech. Ještě toho nebylo dost. Po pár minutách začal znovu a znovu…

Trvalo to celou noc, asi kolem páté se zvedl a se slovy: „Dlužila jsi mi to, to já se celou dobu staral o tvou matku, to já ji z toho dostal. A jestli to, co se tu stalo, někomu řekneš, tak ublížíš nejenom Reneé a sobě, ale ještě ti nikdo nebude věřit!“ odešel a zavřel za sebou dveře. Nemohla jsem se nadechnout, vše mě tlačilo. Po celé posteli byla rozetřená krev. Má krev. Vše jsem šla vyprat a hned nato jsem se vysprchovala. Smít ze sebe tu špínu… ale nešlo to. Po hodině jsem to vzdala a šla si sednout před postel. Na ni mě už nikdy nikdo dobrovolně nedostane. Schoulila jsem se do klubíčka a tiše plakala. V té chvíli se mi uzavřela jedna kapitola mého života a otevřela se nová, krutá, nesnesitelná.

Ten den ráno jsem se chovala úplně normálně. Byl pátek, a tak jsem musela do školy. Kolem půl sedmé jsem s vypětím všech sil vstala z podlahy, utřela jsem si zaschlé slzy a šla do kuchyně. Reneé už tam byla. Jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, bylo „Dobré ráno.“ a „Měj se hezky v práci.“ Nemohla jsem se na ni ani podívat. Ještě že se mě nezeptala, jak jsem se vyspala, řekla bych jí to všechno, i když jsem věděla, že by mi to nevěřila. Ona Philla miluje a je s ním šťastná, nemůžu jí to říct! Obviňovala by z toho sebe, rozešla by se s Phillem a zas by do toho spadla. S Phillem jsem se naštěstí ráno nepotkala.

Ve škole jsem nic nevnímala a jen odpočítávala hodiny do konce školního dne. Naštěstí mé umění udržet své pocity v hloubi duše fungovalo výborně, a tak nikdo nic nepoznal. Navíc jsem ve škole neměla opravdové kamarádky. Nebylo se komu svěřit. Nebyl nikdo, kdo by mi v tu dobu mohl pomoci.

Jakmile jsem přišla ze školy domů, bylo asi půl třetí, utíkala jsem do svého pokoje a tam konečně nechala své pocity vyjít na povrch. Už jsem nemohla brečet, jen jsem seděla před postelí, nohy jsem měla namáčklé na břicho a drtila si spánky mezi koleny. Takto schoulená jsem se pohupovala dopředu a dozadu nechala své pocity, ať mě pohltí. Připadala jsem si strašně špinavá, nechutná a jediné na co jsem myslela, bylo, co bude dál…