Jsem to já?

Vysvobození. Proč se zlobí?

Tohle je trošku o ničem, doufám, že se nenudíte, napište komenty.


Vaše dcera už nyní nenavštěvuje státní školu ve Pheonixu, ale vzhledem k jejím výborným výsledkům v minulých dvou letech jsme ochotni napsat doporučující dopis na střední školu vámi vybranou, aby mohla vaše dcera dostudovat.

Phill nebyl doma, a tak se Reneé mohla rozkřičet z plna hrdla. „Jak si to představuješ?! Propadnout! Jak... kdy… já nechápu, proč se neučíš. Ty, má chytrá holčička a propadáš! Co se to s tebou poslední rok děje. Já to nechápu. Vždy ses smála a dodávala mi energii a nyní jsi zamlklá, odmítáš se semnou bavit a nejsi šťastná. A neučíš se!“

Byly jsme obě v kuchyni, já se opírala o linku a Reneé se postupně sesunula na barovou židli. Hlavu si zakryla rukou a tou druhou se opírala o barový pult. Nikdy jsem jí neviděla tak zlomenou. Vyčítala bych si, že jsem se neučila, ale já prostě nemohla.

Šla jsem k ní a dala jí ruku na rameno. Reneé se vymrštila a zlostně se na mě podívala. Její blonďaté vlasy jí zakrývaly polovinu kulatého obličeje, ale přímo vražedné oči bohužel vidět byly. Ta zlost a nechápavost mě mučila zaživa. Propalovala mě pohledem dobrých pět minut, asi přemýšlela nad tím, co se mnou má vlastně dělat. Nikdy nebyla tou pravou strachující se matkou, já jí to ale nezazlívala.

Nakonec promluvila a řekla něco, co mě opravdu překvapilo. „Já to vím Bello. Ale ty musíš chápat mě. Já ho miluji. Udělala bych pro něj cokoli.“ „Ty to víš? TY to víš a nic si mi neřekla?! Nic neudělala?!“ Málem jsem spadla na zem, kdyby mě Reneé nechytila a neposadila na barovou židli, na které před chvílí seděla ona. „Jak… kdy…“ „Asi před rokem, určitě jsi to zjistila.“ Pokračovala a přitom se na mě dívala, jako na cizí osobu, kterou v životě neviděla.

„Vážně mi to neměj za zlé Bellinko. Já jsem se jen celou dobu snažila udržet náš vztah s Phillem. Já už bych nepřežila, kdyby mě opustil další chlap.“ Jak jen tohle může říci. Své vlastní dceři!

„Ale vždyť tě opustil jen jeden, toho druhého jsi odkopla ty!“ už jsem začínala být rozčilená. Tak ona to věděla a já ji nebyla dost dobrá, aby mi to řekla? Jak jen mohla. Já ji miluji nadevše a ona mě vymění za toho oplzlého… Ani nemůžu vyslovit jeho jméno.

„Takhle se mnou nemluv Bello! Jsem tvá matka! Vše by bylo jednodušší, kdybys odjela. Měla jsem tě vyhnat už na začátku. Stoprocentně jsi Philla k tomu donutila ty. Jak ses před ním nakrucovala. Ó ano. Ty jsi ta příčina všeho, teď je mi to jasné. On se snažil být dobrým otcem a každý večer za tebou chodil a ty jsi toho zneužila a svedla jsi ho. Že se nestydíš. Coura jsi a nic jiného. Jak jsem si někdy mohla myslet, že to byla Phillova vina. Proč jsem ho neposlouchala, když říkal, že rosteš pro bordel. Trpěla jsem dost a teď když už mám konečně prosperující vztah tak mi ho zničíš ty. Má jediná dcera, co dcera coura jsi.“ Znovu zopakovala to strašné slovo.

Seděla jsem na židli jako přimražená, neschopna pohybu. S otevřenou pusou jsem vše poslouchala. Chtěla jsem něco namítnout, ale už jsem neměla sílu, neměla jsem sílu na nic.

Ona si myslí, že jsem ho svedla? Jak si to jen může myslet. Vždyť jsem její dcera proboha. Starala jsem se o ni, prakticky jsem jí živila a ona mi teď říká, že jsem přívažek! I potom co si našla práci, jsem přispívala do rozpočtu zbytky peněz, které jsem si uložila na účet na studium na univerzitu. Já a coura? Možná že má pravdu. Možná jsem opravdu coura. Phill jen využil situace, kterou jsem sama vyrobila. 

„Bello! Mluvím na tebe!“ „Ty…ty mě chceš vyhnat?“ „Ne vyhnat ne. Jen tě pošlu pryč.“ A dala mi před nos ten dopis. „Pošlu tě za Charliem! Ve Forks je taky škola.“


Nevěřila jsem vlastním uším. Ona mě vyhazuje z našeho domu. Sice budu volná, ale má vlastní matka mě nechce. A myslí si, že mě posílá do horšího prostředí než je tady doma. Že mě tím potrestá. Sakra!! Phill.
Bouchly dveře a Phill se zeptal, co se děje. Že prý nás slyšel až z ulice. Ani jsem si neuvědomila, že nám hádka zabrala dvě hodiny.

„No tak? Dozvím se, co se tu dělo?“ Reneé rychle začala vysvětlovat. „Ne vše je v naprostém pořádku, akorát tady Bellu vyhodili ze školy.“ „Cože!“ A vrazil mi pohlavek. Už se ani neobtěžoval přetvařovat před Reneé, určitě věděl, že to ví.

„Nic se neboj,“ pokračovala Reneé, jako by se nic nestalo, „tady Bella se rozhodla, že půjde k Charliemu do Forks.“ „Tak to zas Ne!“ Vykřikl poplašeně Phill. Hm, tvoje hračka a loutka odchází, nejsi šťastný co? „Já nechci, aby odešla. Půjde na jinou školu to určitě. Ale tady ve Pheonixu! Nenechám nějakého cizího chlapa, aby se o ni staral!“

Reneé doufala, že tohle neřekne. Doufala, že bude mít Bellu z krku a dá ji neperspektivnímu policistovi z maloměsta, který ji bude jen tolerovat. Nemohla dopustit, aby Bella zůstala u nich doma. Phill by ji určitě opustil a Bellu by si vzal s sebou jako dárek na rozloučenou. Reneé začala myslet trochu racionálněji než před tím.

„Já ji tam ale pošlu, ať s tím souhlasíš, nebo ne. Charlie není cizí, zná ji až moc dobře a ty to víš. Ty ji chceš mít jenom pro sebe a pro nikoho jiného viď? Že mám pravdu!“ „Máš!!! Co si myslíš. Že se jí tak lehce vzdám a vrátím se zpátky k tobě do postele?“ Phill se zasmál a šel si sednout do křesla v obýváku. Reneé šla za ním a já je následovala.

„Ano, to si myslím. A nemáš jinou možnost než se s tím smířit, jinak tě dám k soudu!“ „K soudu jo? Dovol, abych se zasmál, jestli ty mě dáš k soudu, tak ty děvenko, půjdeš se mnou za napomáhání.“ „Mě už to unavuje. Hádám se v kuse už tři hodiny! Prostě Bella jede pryč a nechá nás napokoji,“ to už se otočila na mě „a neřekne nic co se tu ty roky dělo. JASNÉ!!!“ „Jasné.“ Odpověděla jsem.

 „Phille!?!“ „Tak dobrá, odjede, ale už dneska!“