Jsem to já?

Vítejte ve Forks.

„Tak dobrá, odjede, ale už dneska!“



Reneé se zatvářila vítězoslavně. „Tak padej, ať už jsi sbalená, já to nějak domluvím s Charliem. No jdi už.“ Chvilku jsem nevěděla, jestli si ze mě nedělají jen srandu a nedávají mi plané naděje. Radši jsem šla rychle do svého pokoje, aby si to nerozmysleli.

Když jsem zavřela dveře od pokoje, konečně mi to došlo. Já jsem volná. Nemohla jsem tomu uvěřit, říkat to v duchu nestačilo, musela jsem to zařvat z plných plic. „JSEM VOLNÁ!“

Jako ve snách jsem si začala balit. Všechno co mé oko spatřilo, bylo doslova narvané do mé snad sto let staré tašky. Na psacím stole byl můj notebook, na který jsem si šetřila snad dva roky, pak jsem vzala veškeré oblečení, které se válelo po zemi, nebyla jsem celou tu dobu schopná uklízet, jakákoli činnost byla nesnesitelná, ale teď, lítám po pokoji a na tváři se mi rýsuje úsměv. Od mých patnácti let nevím co je to smích a radost, nyní prožívám doslova euforii. Během patnácti minut jsem stihla zabalit všechny věci, pro které jsem patnáct let hledala místo. Ještě jednou zkontroluji šuplíky a nechám svůj pokoj za sebou. I když to tu nenávidím, bude se mi stýskat, doufám, že si Phill svou náturu nebude vybíjet na Reneé. Nepřenesla bych přes své rozervané srdce, kdyby se jí po mém odchodu něco stalo. Je to moje matka a vždy bude, ať se ke mně bude chovat sebehůř.

Dole už na mě čekali. Stáli tam, nervózně se ošívali a bylo na nich vidět, že je něco v nepořádku. „Tak už mám zabaleno, jedeme?“ „Ano, to víš, že pojedeš. Je tu jen menší zádrhel. Do Seattlu ti letí letadlo za hodinu, to stíháš. Charlie si pro tebe ale nepřijede, očekává tě až za dva týdny. Má prý nějakou konferenci a teď prostě není ve Forks.“ Reneé dořekla a oba se zatvářili z nepochopitelných důvodů vítězoslavně.

„Takže to znamená, že se musím nějakým způsobem dopravit do Forks a poté si jen vzít náhradní klíče od Charlieho domku?“ „Ano, zčásti máš pravdu, nějak se dopravíš do Forks, ale v Charlieho domě nemůžeš být. Nainstaloval si tam alarm a žádný náhradní klíč už neexistuje. Hodně věcí se za ty dva roky změnily a nejen u nás Bello.“

Teď jsem byla dost nesvá, jak z tónu kterým mi to oznámila, tak z těch následků. To, co Reneé řekla, znamenalo, že budu dva týdny na ulici. „To budu na ulici, než přijede? A on s tím souhlasí?“ „Ne, on o tom neví, budeš si muset poradit děvk… děvče.“ Phill nebyl moc příjemný, hlavně že mě nechají odejít. „Tak jedem ať už tě mám z krku“ Dodala Reneé a tlačila mě k vchodovým dveřím.

Cesta na letiště probíhala v klidu, pár nepříjemných narážek na mou osobu padlo, ale já je jako obvykle nevnímala. Byla jsem ve svém světě, ve světě myšlenek, ve světě, kde neexistovala muka ani zloba, jen klid a louka. Nevím, jestli nějaká taková existuje, ale mně přinášela klid a mír. Toto klidné místečko jsem si poprvé představila před třemi měsíci, když to se mnou nevypadalo moc dobře, připadala jsem si, jako kdybych měla každou chvíli vybuchnout a vypustit duši z těla.

Tehdy jsem ji našla, drobounké kvítky sedmikrásek na nádherně zeleném podkladu obklopeném zelenou stěnou ze stromů, kde osvětluje slunce místa tak nádherná, až z toho popadám dech. Vždy ležím uprostřed té nádhery. Za tu dobu dokonce i cítím lehký větřík, který se mi otírá o tváře. Zde je mi krásně, je to mé místečko.
Odsud mě dostalo až Reneinino pokřikování, že už bych konečně mohla vystoupit. Dali mi letenky a s rychlým „Čau“ odjeli z mého života.

Celou cestu v letadle jsem prospala, byl to krásný a bezesný spánek, po tak dlouhé době. Když jsem byla v letištní hale v Seattlu, nevěděla jsem, jak dál.

Než mi došlo, že mi zbylo 500 dolarů z mé poslední brigády. Já občas překvapuji i sama sebe. Nějaký milý chlapík před letištěm mi chytil taxíka do Forks.

Bylo krásné vidět opět ten nápis „Vítejte ve Forks,“ jak jen taková věta dokáže zahřát u srdce. Zaplatila jsem taxikáři, který mě odvezl až před Charlieho dům a vydala se k němu.

Bohužel Reneé a Phill mi nelhali. Domek byl zrekonstruovaný. Teď to nebyl domek, ale dům o dvou poschodích. Krásné bílé obložení doplňovala modrá okna a dveře. Vypadalo to opravdu stylově. Bohužel klíč nikde. Koukla jsem se snad úplně všude, ale nic sem nenašla. Sedla jsem si na chodník a přemýšlela co dál.

Forks bylo malé městečko maximálně zde žilo 4000 obyvatel a to ještě jen při každoročních slavnostech Halloweenu. Forks tím bylo proslulé. Bohužel zde byly jen malé obchůdky a prodejny, ve kterých sehnal práci místní a to s velkými obtížemi, natož sehnat někde podnájem, když nejsou peníze. Já bych neměla šanci. Sice jsem zde bydlela nějakou dobu, ale před dvěma lety, určitě si mě nikdo nepamatoval.

Jediné co mi zbývalo, bylo uchýlit se do okolních lesů. Byl konec ledna, nebylo moc teplo, ale zde pořád prší, takže tu teplota spadne pod bod mrazu jen dva měsíce v roce a ten druhý za dva dny končí. Lesy jsem měla doslova prošmejděné skrz naskrz, a tak nebylo vůbec těžké najít v nich opuštěnou chatu asi 2 míle od města. Byla malinká. Jen jedna místnost, ve které bylo kryté ohniště, polorozpadlá postel a stůl. Já jsem však byla ráda, protože je lepší spát v suchu a v teple, než na mechu někde v lese.

Charlie, když jsem byla malá, mě učil lovit divokou zvěř pomocí toho, co jsem našla v lese, takže hlad mít určitě nebudu. Také jsem věděla o jedné říčce, která byla vzdálena od mého útočiště asi tak míli na severozápad (hloubš v lese).
Ty dva týdny ubíhaly velmi pomalu. Pořád jsem ale měla pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval. Už asi začínám mít vidiny.

Jednou jsem šla lovit stádo srnek, které se usídlilo nedaleko chaty. Po půlhodinovém lovení (můj rekord), jsem ulovila starou srnku (vždy lovím staré kusy, přijde mi to humánější). Už jsem ji chtěla stahovat z kůže a začít vyvrhovat, ale za mnou se něco pohnulo. Rychle jsem se otočila, ale viděla jsem jen nepropustnou stěnu stromů a nikde ani živáčka. Pokračovala jsem v práci a zas ten zvuk jako svištění či šustění větví. Nikdo tam však nebyl. Nechala jsem to být a vrátila se i s rozporcovanou srnkou do chaty.

Poslední den z těch dvou týdnů byl snad nejlepší. Celé hodiny jsem se procházela po lese a čistila si hlavu.

Už nebudu nikdy ta stará Bella, po tom co jsem zažila, už to ani nejde. Musím vytěsnit vše, co se stalo od doby, co Reneé opustila Charlieho. Po pětihodinové procházce se mi to podařilo. Vrátila jsem se do chaty a sbalila si věci. Těšila jsem se na město a na Charlieho. Totiž od té doby co jsem vstoupila do lesa, jsem ho také neopustila.