Jsem to Já

Zpátky do školy. Kdo tam bude?

Vrátila jsem se do chaty a sbalila si věci. Těšila jsem se na město a na Charlieho. Totiž od té doby co jsem vstoupila do lesa, jsem ho také neopustila.


Byly asi tři hodiny, když jsem stála před Charlieho domem. Ještě tu nebyl. Nemusela jsem dlouho čekat, než jsem zaslechla typický zvuk policejního auta.
Zastavil na příjezdové cestě, rychle otevřel dveře a už mě drtil ve svém náručí. Nechtěla jsem, aby to skončilo, tolik radosti ze shledání. Charlie byl dojatý, až skoro brečel. Pro něho tak netypické gesto. Byla jsem moc ráda, že mi nezazlívá ty roky, kdy jsem ho nechala osamoceného. Ihned mne zavedl dovnitř do domu.
Musela jsem se usmát, když jsem viděla vnitřek. Dům byl zrekonstruovaný, to ano, ale vevnitř to byl pořád ten starý domek.
Obývák, který byl vidět z předsíně, opět vlastnil velkou plazmovou televizi snad přes celou stěnu, před kterou byla velká, určitě pohodlná, pohovka. Zřejmě v ní Charlie usínal po dlouhých zápasech baseballových týmů.
Všechny místnosti byly sladěny do béžové barvy. Celý tento dům navrhla jedna místní designérka, jak mi vylíčil Charlie, když jsem se na to zeptala. Přišlo mi totiž zvláštní, že má vše takový ten nádech moderny. Charlie byl spíš na staré dobré praktické věci. Takže když jsem v opravdu monstrózní kuchyni zahlédla nádobí a vařečky, jak hýří všemi barvami, nemohla jsem se nezeptat.
V prvním patře byla tedy kuchyň, obývák, a slušná koupelna s vanou. Do druhého patra se šlo po dřevěných schodech. Určitě si je tu vynutil. V druhém patře byl Charlieho pokoj a já jsem tu také měla své zastoupení. Charlie mi pyšně otevřel dveře do tak nádherné svatyně, kterou jsem si ani nezasloužila. Celý pokoj byl sladěn do fialové a modré barvy. Jsou mé nejoblíbenější, nádherně to ladilo.
Bylo zde jedno okno, před kterým byl psací stůl a krásná pohodlná židle, do které si člověk sedne a nechce z ní nikdy vstát. Pak veliká šatní skříň v rohu pokoje, kterou stěží někdy naplním. Nejkrásnější byla ale obrovská postel s nebesy. Rovnou jsem do ní skočila a nechala si od Charlieho, který si ke mně přisedl, vyprávět novinky z jeho života.
Z pochůzkáře se stal všemi uznávaným šerifem a měl ve městě velké slovo. Přítelkyni zatím žádnou neměl, ale ani ho to netrápilo. Kdybych nevěděla, že není můj otec, řekla bych, že toto mám po něm. Vyprávěl mi zajímavé zážitky z práce: všechny záhady, které vyřešil a lidi které poznal.
Nejvíc mne zaujalo, když mi říkal o nové rodině, která se sem přistěhovala, Cullenovi se jmenovali. Kdo by chtěl bydlet v takovém zapadákově jakým Forks opravdu je? Prý chtěli nějakou změnu a pan Cullen, zdejší primář v nemocnici, byl prý i se svojí ženou unaven z ruchu velkoměsta. To ona, Esme, prý navrhla Charliemu tento dům. Jejich nevlastní děti, které adoptovaly, chodily na zdejší školu. Charlie se zpočátku bál, že budou dělat problémy. „Co taky můžeme čekat od adoptovaných dětí že.“ Ale byl mile překvapen, protože jsou skvěle vychovaní a jediné problémy ve městě, které má, jsou s Frokskými puberťáky.
„Když už jsme u školy, nastupuješ zítra.“Pokračoval Charlie.
„Ale dost už o mě. Povídej mi co je nového u vás doma. Jak se má Reneé a Phill? Nevysvětlili mi, proč tak najednou potřebují odjet. Prý potřebují na nějakou dlouhou dovolenou. Nepochopil jsem je.“ Jak mu to jen mám vysvětlit. „Nechápej mě špatně,“ dodal, když uviděl moji nakrčenou tvář, z usilovného přemýšlení. „Já jsem strašně rád, že tě tu mám. A samozřejmě tu můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale proč tak najednou?“
Nemohla jsem mu říci pravdu. Ani už nevím, jestli to, co jsem zažila, se skutečně stalo. Tak jsem opět, ač nerada, zalhala. „Víš, já jsem byla těžce nemocná. Našli mi rakovinu. Strávila jsem třičtvrtě roku v nemocnici. Tobě jsme nic neřekli, protože se Reneé bála, jak to se mnou vůbec bude. Naštěstí jsem se po roce chemoterapií a dalších zákroků uzdravila. Vrátila jsem se do školy, ale látku jsem vůbec nechápala, a tak mě museli, půl roku poté, vyloučit. Nabídli mi, že bych mohla dostudovat jinde a Reneé souhlasila. S Phillem se o mě starali celou tu dobu, chtěli oddech a Phill navíc dostal dobrou nabídku v práci. Má se stát trenérem jednoho baseballového týmu někde v Texasu. A tak ti zavolali, jestli by ses o mě nemohl do mé plnoletosti postarat.“ Byla jsem ráda, že jsem měla dva týdny na vymyšlení svého „alibi“.
„OH, holčičko!“ Charlie mě drtil v objetí a ujišťoval mě, že u něj mohu zůstat. Spolkl to, ale nejsem si jistá, jestli se jen nespokojil se lží, aby nemusel čelit pravdě. Nikdy jsem moc nevěděla, co si myslí.
Zbytek dne jsme strávili u baseballového zápasu, který zrovna dávali v televizi. Kolem nás se válely krabičky číny od večeře. Po dlouhé době jsem se cítila, v rámci možností, nádherně.
Večer jsme si řekli jen dobrou noc. A já si šla vybalit své věci. Trvalo mi to slušnou půlhodinu. Pak mě čekala sprcha v mé, a teď se podržte, vlastní koupelně. Odpoledne jsem byla tak omámená, že jsem si ani nevšimla toho, že tu je. Musím ráno Charliemu poděkovat. Spánek byl klidný a tvrdý, pravděpodobně jsem ani nemluvila ze spaní.
Nic se mi nezdálo, takže jsem byla ráno v šest hodin čilá jako rybička. Absolvovala jsem ranní hygienu a koukla se z okna. Pršelo. Vzala jsem si tedy modré tričko s dlouhým rukávem a mé oblíbené jeany. Od teď začnu chodit v barvách. V půl sedmé jsem sešla do kuchyně. Podle lístečku, který byl připíchnut na lednici, byl už Charlie v práci. K snídani jsem si dala cornflaky s mlékem, hodila na sebe nepromokavou bundu a vyrazila do školy. Od, už mohu říci, našeho domu to je do školy jedna míle. Já miluji chození a pěší turistiku jako takovou, takže mi to ani nevadilo. Pokud mohu říci, tak ani má nešikovnost mi v ní nemohla zabránit. V lese jsem se uměla pohybovat velmi dobře, ale jakmile přede mě někdo postavil rovný povrch, tak jsem padala každou chvíli. Tělocvik byl pro mě jedna velká noční můra.
Po hodinové padací chůzi jsem dorazila před školu. Kdybych si nepamatovala cestu, určitě bych zabloudila. Škola byla šedivá a jakoby splývala s velkým parkovištěm, které bylo před ní. Moc aut tu ještě nebylo, šla jsem do školy dříve, protože jsem se měla zastavit v kanceláři pro nějaké papíry. Naštěstí budova, ve které byla kancelář, byla popsaná, a tak jsem nemusela pobíhat po celém areálu. V kanceláři mne velmi mile uvítala postarší dáma, a jak na ní bylo vidět, Charlie už stačil rozšířit novinu o tom, že jsem zpátky ve městě. Dostala jsem rozvrh a byla poučena o tom, kde je jaká učebna.
Za 15 minut měla začínat moje první hodina fyziky. Hledala jsem budovu číslo dvě už pár minut, ale nějaký hodný kluk, myslím, že se jmenoval Eric, mne k ní zavedl. Nebyl moc vysoký, měl černé ulízlé vlasy a vypadal jako typický všeználek. Ihned se mě vyptával na starou školu a říkal mi, jak mi to sluší atd. Já ho však ignorovala a šla se posadit do volné lavice úplně vzadu. Vyndala jsem si sešity a začala si kreslit. Eric se už taky posadil, a tak jsem měla klid. Židle vedle mě se pohnula a já se za tím zvukem otočila. To co jsem spatřila, se podobalo andělovi. Menší postava, bledá usměvavá tvář, rozčepýřené vlasy a doslova zlaté oči, které teď žádaly mou pozornost.
„Ahoj. Jsem Alice Cullenová a ty jsi?“ Chvilku jsem nevnímala, protože líbezný zvuk jejího hlasu mne úplně ochromil. „B…Bella Swanová. Těší mne.“ A usmála se, nemohla jsem si pomoci. „Ty seš ta nová že?“ „Ano jsem, bydlím teď u Charlieho Swana.“ Nevím proč, ale líbila se mi. „Je skvělé, že už nebudu sama na fyziku. Doufám, že máme nějaké další společné hodiny.“ „Ano, taky doufám.“ Z našeho rozhovoru nás vytrhl učitel, který přišel a žádal si mě u sebe. Podepsal mi papíry a chtěl, abych o sobě řekla pár slov. Na to jsem byla připravena a řekla podobnou historku, jako Charliemu.
Šla jsem zpátky do své lavice a učitel začal hodinu. S Alice jsme si povídali celou hodinu. Stejně jsem nerozuměla učební látce, neboť jsem si opravdu nic, z minulého půl roku ve třetím ročníku, nepamatovala.
Další hodiny probíhali podobně. Seznámila jsem se s mnoha lidmi, většinou jsem si jejich jména nepamatovala. Všichni se mě ptali na Pheonix, jestli se mi tu líbí a jedna holka, myslím, že Jessica, se mě vyptávala i na kluky. Jediný, kdo nebyl tak neskutečně dotěrný, byla Angela, která mi padla do oka. Máme společnou chemii a já sedím s ní. Naštěstí chemie a možná i biologie budou jediné předměty, ve kterých budu normálně stíhat látku. Berou totiž to, co jsem se už učila ve druháku. Potkala jsem také pár členů z Cullenovic rodiny.
S Emmetem sedím na španělštinu, asi se nic nenaučím, protože dělá neustále nějaké vtípky. Málem jsem kvůli němu měla zůstat po škole, naštěstí byl učitel na Emmetovi vtípky zvyklí, a tak se mi nic nestalo.
Emmet je stejně bledý jako jeho „sestra“ Alice, má také hnědé oči, ale trošku tmavší. Postavu má vypracovanou, a když se zvedal ze židle, nešlo přehlédnout, že musel mít tak metr devadesát. Celkem má prý ještě další tři sourozence. Přistihla jsem se, že se na ostatní docela i těším. Jestli budou všichni tak střeštění jako je Alice, či tak vtipní jako je Emmet, tak se nebudu nikdy nudit.
Na oběd jsem šla s Angelou. Sedla jsem si k jejím kamarádům. Byla zde Jessica a Eric, pak jsem poznala Mika, se kterým mám dějepis a pak Taylora. Oba byli vysocí a možná i hezcí, ale já žádného kluka nechci, takže všechny kluky spíš beru jako „kamarádky s jinými zájmy.“
Zrovna jsem si povídala s Angelou, když do jídelny přišli Cullenovi. Jessica si všimla, jak na ně koukám a usoudila, že bych se o nich něco měla dozvědět.
„Ten nejvyšší a svalnatý je Emmet Cullen. Ta blonďatá holka, co jde s ním je Rose Haleová. Pak ti co jdou ke stolu, jsou Alice Cullenová a Jasper Hale. Všichni jsou to nevlastní děti rodičů Cullenových a všichni tvoří páry. Mně se to osobně hnusí, myslím, že je to i nezákonné.“ „Ale Jess, vždyť jsou nevlastní, jak jsi právě řekla, nic špatného na tom není.“ Zastávala se jich Angela. „Mně se to stejně nelíbí.“ Nenechala se zviklat Jessica.
„Poslední z rodiny je Edward Cullen.“ A podívala se ke klukovi, který už seděl u stolu a povídal si se svými sourozenci. Jakmile Jessica řekla jeho jméno, otočil se naším směrem. Vypadalo to, jako by nás mohl slyšet. Než jsem si stačila uvědomit, že mě doslova propaluje pohledem, Jessica pokračovala: „Jestli ti můžu něco říct Bello, tak to na něj ani nezkoušej. Každou holku, která se ho pokusí sbalit, odhání.“ Musela jsem se tomu usmát, protože to Jessica určitě taky zkoušela. Koukla jsem se směrem k Edwardovi, který byl už znovu zabrán do rozhovoru. Na tváři měl ale úsměv, a co chvíli upíral zrak k našemu stolu.
„Neboj se Jess, mně se ani nelíbí.“ Edward se v tu chvíli k nám kouknul s jistým zaujetím a na jeho tváři se utvořila vráska. Jessice spadla brada. „Tobě se nelíbí Edward Cullen? Páni holka tomu nerozumim, jak by se ti nemohl líbit. Podívej se k jejich stolu a řekni mi, co vidíš.“ Mike celou tu dobu visel na každém Jessičině slově a nemohl uvěřit tomu, co slyší. Asi má Jessicu rád a nelíbí se mu, že se zajímá i o jiné kluky.
„Co vidím?“ „Ano,“doslova rozkázala Jessica. Souhlasila jsem s její hrou a řekla naprostou pravdu. ;)
„Tak, jo. Vidím stůl, u kterého je nyní pět osob. Dvě z nich znám… Rose vypadá jako modelka z nějakého katalogu. Na Jasperovi je vidět, že mu zdejší jídlo nechutná a mračí se na něj, ale jelikož je s Alice, tak to musí být přátelský kluk, se kterým je sranda a který také toleruje Aliciny výstřelky. S Emmetem není nikdy nuda a teď se snaží rozesmát Alice, která mu zatím skvěle vzdoruje. A Edward? Normální kluk, jako každý tady v téhle místnosti. Hnědé rozcuchané vlasy, normální postava, pravděpodobně hnědé oči… Co bych podle tebe měla vidět Jess?“ Dokončila jsem svůj dlouhý monolog a musela jsem potlačovat smích. Jessica se na mě znovu dívala s otevřenou pusou a s nechápavým výrazem. Musela jsem to všechno říci, protože nemám ráda, když se někdo do někoho naváží.
Zrakem jsem stále hleděla na tu idylku u Cullenovic stolu a přála si, aby mi bylo někdy tak dobře jako jim. Píchlo mě u srdce, že ji asi nikdy neucítím.
Jako kdybych to zakřikla. Jasper vstal a rázně, následován Alice, odešel. Edward se na mne podíval pronikavým pohledem. Já mu však neuhnula a stejný pohled mu oplácela. Nemohla jsem přijít na to, co se tak náhle přihodilo, že Jasper musel odejít. U našeho stolu jsme už zbyly jen já, Jessica a Angela.
Jessica se asi po minutě vzpamatovala. Podívala se na Cullenovic stůl, kde už vstával i Emmet s Rose a odcházeli na další hodinu. A aniž by odtrhla oči od Edwarda, pokračovala. „Tak dobře, nelíbí se ti. Sice to nechápu, ale prosím. On na tebe ale pořád kouká.“ Já to věděla, vždyť já se na něj taky koukala. Byla jsem zaklesnutá v jeho očích, a jak se zdálo tak i on v těch mých. Jessica domluvila a on přetrhl náš oční kontakt, vstal a odešel na další hodinu. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat.
Vypadal tak zranitelně, jako bych mu ublížila tím, že jsem řekla, že mě nezajímá. A proč nad tím vůbec přemýšlím. Proč nesnesu pohled na ty jeho smutné a zadumané oči. Vždyť se mi ani nelíbí. Možná je na něm něco zvláštního. Ani jsem mu neviděla do tváře a věděla jsem, že má hnědé oči, jako zbytek Cullenů. Všichni byli bledí a vypadali jako andělé. Nesmím na něj myslet, možná můžeme být kamarádi, když jsme si s Alice, nebo spíš Alice, naplánovala nakupování a zdá se, že budeme dobrými kamarádkami. Zakázala jsem si přeci pociťovat ke klukům něco víc než kamarádství. Tak už na něj přestaň myslet Bello!
Z myšlenek, mě vytrhla až Angela, která mi oznamovala, že za dvě minuty mi začíná biologie. Jídelnu jsme opouštěli jako poslední. Angela s Jess měly teď španělštinu, tak se semnou rozloučily před učebnou a pokračovaly dál.